Jak i částečně pozorný čtenář (našel-li se takový) zaznamenal, komunikace zapomenuté posádky s prezidentem

Jo-jonesem probíhala prostřednictvím pošty. Nejedná se tady o skrytou reklamu na služby pošt. Spíše naopak, služby pošt tak nějak krásně zapadají do celkové absurdity příběhu. Nicméně zpočátku existoval skutečně pokus o navázání rádiového spojení. Zde dvě krátké ukázky.

Toho dne pronikla rýže i do systému našeho počítače. Nějakým záhadným způsobem se pravděpodobně dovolala na zákaznickou linku Microsoftu a byla schopná se s nimi domluvit. Zázračná by-bylina, jak říkal kuchař. 

„Funguje po-počítač! Rejže ho spra-spravila!"

„Budeme moct hrát hry!“ napadlo prvního pilota.

„Mohli bychom taky navázat spojení se Zemí,“ navrhoval druhý pilot. „A získat informace o poslání naší mise!" zářil.

„Máme rozkazy, hochu,“ zpražil ho kapitán-velitel. „Čekat na rozkazy.“

Vyprostili jsme se z rýžových výhonků a šli se podívat na počítač. Opravdu. Obrazovka svítila a ventilátorek vrčel. Počítač fungoval. „Vítají vás Windows XP Vegas - demo verze," zářila hláška na obrazovce. „Využijte průvodce spuštění systému ke spuštění systému," lákal nás ten stroj.

„K čemu to je?“ ptal se Quayle.

„Řídí to naši raketu.“ Vyklopili jsme všechno, co jsme aspoň trochu věděli. Quayle se mračil. „Je to v odborech?“

K počítači se protlačil druhý pilot. „Alespoň zjistíme, kde jsme, a změníme kurz abychom se dostali zpátky na Zem."

„Proboha, nesahejte na to! Buďte rád, že to funguje!" pokoušel se iniciativní dvojku zastavit inženýr. A věděl proč. Asi měl s Windows a jeho podlými průvodci svoje zkušenosti. Jakmile se druhý pilot dotkl klávesnice, optimistická hláška zmizela. Nahradila ji jiná. Děsivější. „Systém nemůže najít soubory nutné k provozu systému. Pokud si přejete, může je předstírat."

„Tady to máte."

Pak se objevilo tradiční: „Kontaktujte zákaznickou linku Microsoftu." Druhý pilot se rozplakal. Bylo po hrách.

Tato kapitolka byla nakonec nahrazena doručením dopisu s proužkem. A myšlenka, že by sama vesmírná loď Úřadu pro kontrolu byla satelitem, byla zavrhnuta. Zmatků okolo satelitů už bylo beztak dost.

„Halóó,“ zahulákal do blikající vysílačky první pilot.

„Co chcete?“ zahulákal někdo z ní.

„Tady mise 131428.“

„Výborně. Kdo jste. Kde jste?“

„Jak to máme sakra vědět?“ čílil se první pilot nad nekompetentností pozemního personálu.

„Podívejte se z okna.“

Za oknem byla tma. „Za oknem je tma!“

„Jak asi velká tma?" vyzvídali.

„Velká úplná tma."

„Výborně! Jste ve vesmíru. Přesně podle některého z plánů. Máme pro vás další úkol. Na oběžné dráze se pohybuje maltský špionážní satelit. Ten satelit jste vy. Armáda ho sestřelí a vy potvrdíte zásah i v případě, že se armáda netrefí. Je to jasné?“

„Aha...“

„Celkem tam jsou tři satelity. Kdo jsou, to nevíme. Podle všeho asi taky vy. Budete tedy reportovat tři úspěšné zásahy.“

„Uha...“

„To je vše. Jo mimochodem, kurz je 30 ku 80.“ Pak to ve vysílačce píplo a na monitoru se objevilo levitující logo Microsoftu.

Původně bylo v ději věnováno více prostoru mentálním pochodům Fernanda Hoose III. Jelikož mi ale nešlo o to profilovat jednotlivé postavy, ale o to hnát děj co nejrychleji někam kupředu, byly podobné manýry eliminovány. Zde je jedna z takových zbytečných kapitol v jejím samotném zárodku.

Byla spousta věcí, které si Fernando pamatoval, že ho rozčilují a komplikují mu jeho relativně bezstarostný život. A těm se snažil vyhýbat. Například rýže nebo koprová omáčka. Holení. Cokoli, co mělo namísto kliky tlačítka. Na druhou stranu bylo i několik věcí, u kterých dost často zapomínal, že mu znepříjemňují a komplikují život, aby mu ho pak zkomplikovaly ještě víc, když na ně dojde. To byly zejména soboty. Těm se snažil úzkostlivě vyhýbat až v okamžiku, kdy už nebylo vyhnutí. Fernando se dokonce snažil dělat si poznámky, aby věděl, na co nesmí zapomínat, aby si nekomplikoval život. Jenomže jeho paměť byla jako osud pandy. Byla na vyhynutí. Akorát, že jeho rozum na rozdíl od bílých tupých medvídků nikdo nechránil. Vždy, když se probíral svými poznámkami nechápavě kroutil hlavou. Spirála, tedy krátká spirála, Fernandovi paměti tvořila vlastně jen kruh, kolem kterého se myšlenky zmateně pohybovaly zběsilou rychlostí, která je odstředivou silou vyhazovala z kola ven.

V původním textu byl sluha Jones nábožensky velmi aktivní. Vyznával náboženskou svobodu a původní myšlenka byla, že děj bude protkán narážkami na jednotlivá náboženství. Po poradě se svým agentem jsem však od tohoto záměru upustil a nechal tak Jonese pouze tu a tam zmizet v synagoze, kostele nebo chrámu. To, co v ději zůstalo, nemá žádný hlubší význam. Veškeré ekumenické myšlenky byly prachsprostě opuštěny.

„Jakého Boha máte na mysli, pane?"

„Toho, co byl na kříži. Máme ho v parlamentu na obrázku.“

„To je ukřižovaný Ježíš Kristus, pane. Křesťanský mučedník, pokud se nepletu. Byl to Žid. Nebo možná Iráčan nebo Íránec. Těžko říct, protože tehdá Irák, Írán ani Izrael ještě nebyly. Každopádně pocházel odněkud, kde na něm hodně vydělali.“

„Opravdu?“ ožil Fernando.

„Byl to vynikající exportní artikl, pane. A pořád je.“

„Opravdu?"

„Vedly se za něj a proti němu války. Konečně, pokud se nepletu, vedou se dodnes. Tenhle Ježíš je velmi oblíbený zejména mezi zbrojařskými koncerny. Zeptejte se na něho ministra armády."

„Vydělat říkáte?"

„Jistě pane. Sošky, samolepky. Cédéčka. Věděl jste, že největším bestsellerem všech dob ... tedy po Žlutých stránkách... je jeho životopis?"

Fernanda začínal tenhle bůh zajímat. Možná si někdy s Jonesem vyrazí do kostela nebo chrámu, napadlo ho na okamžik.

Jones rozrazil dveře. Fernandovi připadalo, že má plnovous, který ještě ráno neměl. „Promiňte, pane," omlouval se. „Spory v synagoze se nějak protáhly."

„Oh, jistě, Jonesi."

„Čaj, pane?" vnucoval se.

Fernando si ho nevšímal. Rozčilovalo ho, že nemůže přesmyknout dvaadvacáté očko přes osmnácté, lehce zaháknout šesté, a to vše zakončit elegantním uzlíkem mezi prvním a třicátým očkem... tedy přesně to, co činí uzbekistánské krajky tak půvabné.

„Náboženská svoboda značně omezuje."

„Opravdu?"

„Ano pane. Zejména časově. Začínám chápat, proč většina válek vznikla z náboženských důvodů. Na žádné jiné prostě nebyl čas."

„Opravdu?" nezajímal se Fernando mezi dvaadvacátým a osmnáctým očkem.

„Přesně tak, pane," pokračoval Jones a naléval čaj. Fernanda napadlo, že ten plnovous musí být falešný. Přeci by od rána nestačil narůst. „Pokud musíte každý den do jednoho kostela, už tak je to fuška. A když po vás najednou někdo chce, abyste chodil navíc ještě do jiného kostela, nebo do úplně jinýho kostela nebo chrámu, tak vás to nakrkne."

„Ty fousy jsou vaše, Jonesi?"

„Jistě, pane. Musel jsem si je koupit. Do synagogy se bez nich nesmí. A z toho jsou války, pane. Tedy některé. Ty naše války s Maltou samozřejmě nemají s náboženstvím nic společného. My po nich nechceme, aby chodili do jiných kostelů. My po nich vlastně nechceme vůbec nic... proto jsou taky naše války tajné."

Homeless Roy měl mít původně mnohem větší roli než jen roli palubního bezdomovce a tajného milence reaktoru Klaudie. Ale opět. Byly by to už hodně velké zmatky.

„Ten lempl Roy nám něco tají," rozumoval první pilot. „Něco, co nechceme, abychom věděli."

„Ví něco, co my nevíme," potvrdil jsem mu. „Otázkou je, jestli to, co ví on, chceme vědět my," dodal jsem, protože mi bylo proti mysli zaměstnávat mozek něčím, co stejně nemá smysl. „Hej!" křikl jsem na ten zjev. Přiloudal se k nám.

„Tvrdil jste, že tady pracujete."

„Tož, to jo."

„A že vás neplatí."

„Taky tož, to jo."

„Co je přesně vaše práce?" Roy se na okamžik zamyslel. Po vyčerpávajícím snažení nám s cynickým výrazem odpověděl: „To je tajný".

„Tady je všechno tajný," oponovali jsme.

„Moc tajný," oponoval.

„Ještě víc tajný než si myslíte, milý příteli. Tajný je tady všechno. Já, tady první pilot, tamhle ten hasičák. Všechno," my na to.

„Já jsem taky tajný," triumfoval. „Aha,“ svitlo nám. Špión. Otázkou bylo, pro koho pracuje. Možná, že pro nějakou vládu. Nebo pojišťovnu. Možná taky pro toho maníka v papučích, co jsme potkali před startem a nevěděl toho o naší misi ještě víc, než jsme nevěděli my.

„Pro koho pracujete, když jste tajnej?" zkoušeli jsme to.

„To je tajný," mlel.

„Poslyšte," vmontoval se nám do výslechu inženýr. „Když je tajnej, pracuje pro tajný služby. To dá přeci rozum. Tajný služby ho neplatěj, protože kdyby ho platili, museli by ho někde zaevidovat, posílat mu peníze na účet a platit za něj sociálku. A už by nebyl tajnej, protože by o něm věděla sociálka. To je sice taky tajná organizace, ale věřit se jí nedá. Sleduje výhradně svoje zájmy."

To byl zajímavý názor. Inženýr se vyznal. A nejen v reaktorech, jak vidno. Inža pokračoval: „Každej správnej tajnej agent nemá identitu. Nemá jméno. Nemá domov... znáte přeci filmy o Bondovi, ne?"

„Bond měl aspoň ženský," posteskl si první pilot. Každopádně nám ale bylo jasné, že bude lepší, když se budeme mít před tajným Royem na pozoru. Kdo ví, o co mu jde a po čem pase. Zkrátka snažil se o nás zjistit něco a my nevěděli co. Ale měli jsme teď malou výhodu. Věděli jsme, že víme, že on neví, že o něm víme.

Stejně tak rýžová Marilyn měla původně zasáhnout do života na ztracené vesmírné stanici víc. Proto se autor přidržel starého pravidla, že ženská na palubě přináší smůlu. Proto byla její figura limitována pouze na její ohavný vzhled a její letmou nucenou avantýru s inženýrem.

Po tom, co inženýr učinil Marilyn nabídku k sňatku hned jak ji uviděl, začal jí všemožně nadbíhat, překážet a stranit jen, aby si ho všimla. Dokonce donutil kuchaře, aby jí vylepšil zrak a dodal do bulv zoom.

„Je to lá-láska na první po-pohled," liboval si zasněně kuchař dojatý úspěchem své rýžové obludy.

„Co je to důmdětiautopsa?" zeptala se mě jednou Marilyn, když bloumala mezi rýžovými výhonky na hlavní palubě.

„Myslíte dům, děti, auto a psa?"

„Jo."

„Jak jste na to přišla?" zajímalo mne, protože jinak Marilyn zájmem o cokoli neoplývala.

„Říkal, že nás to potká. Říkal inženýr," lezlo z ní.

„To jsou čtyři rozdílné věci."

„Čtyři?"

„Čtyři. Říká se jim rodinné štěstí."

„Štěstí?"

„Štěstí."

„Co je to?"

„Podívejte, když si vezmete inženýra, postavíte si dům. Uděláte si... nějak budete mít dítě, koupíte si auto a budete mít psa. To je štěstí."

Marilyn chvilku přemýšlela a okusovala si přitom rýžové prsty. „A co je to neštěstí?" Zeptala se logicky.

„Neštěstí je, když vám shoří dům, vyroste dítě, zreziví auto a cigáni sežerou psa," ulevil jsem si.

„Když si inženýra vezmu, budu mít důmdětiautopsa," pochopila Marilyn. „A když si ho nevezmu, shoří mi dům, vyroste dítě, zreziví auto a sežerou mi psa." Měla obdivuhodnou paměť. Podívala se na mě tázavým pohledem.

„Tak nějak," povídám. Nepoděkovala a odešla za svým štěstím.

Náboženství mělo být původně jedním z nosných motivů celého příběhu. Zde ukázka úplně první kapitoly ještě před tím, než se Fernando Hoose III. stal vládním úředníkem.

Kněz Fernando se pozvolna probouzel do dalšího božího dne, který hodlal naplnit ekumenickým misionářstvím ve jménu všech bohů, co jich teologové byli kdy schopni popsat. Fernando byl knězem ekumenického řádu Božích pohunků svatého Bonifáce. Jedné z nejvýznamějších legálních církví povolených Unií. Blaženě se protahoval na posteli a očima se vyhýbal zbědovaného pohledu dlouhovlasého blonďáka zírajícího z kříže, kterého mu kdoví proč personál pověsil přímo proti posteli namísto původní krásné krajinky s jeleny.

Do místnosti vstoupil sloužící mnich Jones.

“Ááá, snídaně.” Liboval si Fernando a posadil se. Jak tak sledoval mnicha servírujícího ranní krmi zakabonil se. “Jak to, v sobotu je vždycky horkou čokoláda.”

“Dnes není sobota.” Upozornil ho úlisně mnich. “Je středa.”

“Jak to? Zařiďte to Jonesi. Umíte to přeci.”

“Sobotu jste farníkům nařídil už předevčírem, pane.”

“No a?”

“Víte přeci, že v sobotu se musí složit mše všem šestadvaceti povoleným božstvům. Farníci musí dělat i jiné věci než jen ztrácet čas v chrámu. Mohly by nastat nepokoje.

“Tak ať nastanou Jonesi. Bohové vše zařídí ... sám to říkáváte.”

“To ano pane. Ale když jde o úřední záležitosti a ne změny v kalendáři.”

“Ve jménu božím, Jonesi, chci sobotu a horkou čokoládu!!”

“V tom případě vás musím pane upozornit že každou sobotu přijíždí váš nesmrtelný děd guru na inspekci.”

Fernandovi sklaplo. Na dědu guru nesmertelného velekněze úplně zapoměl. Děda guru byl zakladatelem řádu božích pohunků když se mu před mnoha a mnoha lety podařilo sjednotit všechna řádná náboženství a zachránit je tak před likvidací ze strany Unie. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že v tom byla zamotaná ropa ... ale jelikož už ropa dávno došla, nechtěl této možnosti nikdo věřit, natož ji věnovat pozornost. Děd kněze Fernanda byl génius. Fernando III. nikoli.

“Myslíte? Tak jak myslíte Jonesi. Ať je tedy po vašem.” Kňučel Fernando.

“Výtečně pane. Farníci budou mít radost. Budou si moci vyjít na pole a prací se odvděčit za vaši dobrotu.” Fernando velkoryse mávl rukou. “A co je vlastně za den, Jonesi?”

“Čtvrtek, pane. A nejmenuji se Jones. Jmenuji se Bonifác.

“To máte jedno Jonesi. Klidně mi říkejte Bonifác, na jménech nesejde.”

Jen malá zmínka o “tržním systému ve státní správě” mohla původně vyústit v několik roztomilých kapitolek, z nichž dvě naleznete zde. Do konečného rukopisu se nakonec nedostaly.

Obě kapitoly o vládním lunaparku byly vynechány pro jejich až nepříjemně velkou podobnost s politickou etikou nejen v České republice, ale i mnoha dalších ... možná všech zemích, kde vládnou parlamentní demokracie nebo cokoli na tento způsob.

- - -

Fernando nemohl tušit, že Unie uznala korupci jako regulerní součást obchodu, podnikání a práva již před několika lety a že nový houpací kůň, kterého mu přinesla maltská delegace není dárek, ale legální úplatek. Vesele se na koníkovi houpal a na oba maltské delegáty skoro zapoměl.

“Ty satelity, pane řediteli.” Prolomil ticho jeden z maltských delegátů.

“Žádné nejsou!” Halekal Fernando a během té divoké jízdy na koníkovi hledal po kapsách lízátko.

“Mysleli jsme, že tenhle, ehm... pozornost by mohla váš úřad přesvědčit k trochu větší snaze.”

Fernando nic. Rozhodně neměl úmyslu nechat si kazit ten úžasný pohled na svět z koňského sedla nějakými delegáty nebo satelity, které stejně neexistovaly. “Jupííí, jupííí...” Výskal. Delegáti se na sebe nechápavě podívali.

“Ani jeden?” Zkusili to znovu?

“Žádné nejsou!” Fernando na to. Do místnosti ve vřítil Jones s tristním rezavým knírem. “Omlouvám se pane, farář si dnes spletl kostel a než jsme přišli na to, že káže proti nám ztratili jsme spoustu času ....” Hulákal na vysvětlenou Jones než zaregistroval oba maltské delegáty.

“Vidím, že jste tu ve státním zájmu.” Pronesl vlažně Jones s pohledem upřeným na houpacího koníka.

“Ano, jsme tu ve věci těch našich satelitů.”

“Žádné nejsou!!” Zahalekal si Jones načež se zřítil ze sedla.

“Naše vláda je chce zpátky.”

“Opravdu?” Ptal se chladně Jones s pohledem stále upřeným na koníka.

“Ano.”

“A kolik?”

“Všechny, samozřejmě.”

“Žádné nejsou!!”

Jones se posadil a gestem ruky vyzval k usazení i delegáty. Věděl, že musí být opatrný. Oba delegáti zastupovali zemi, proti které ta jeho vedla tři tajné války a maskovala je válečným mírem. “Připomíná mi to Tróju.” Řekl po chvíli jak nejchladněji dokázal. Delegáti se na sebe udiveně podívali. Buďto nebyli v dějepise zběhlí, nebo napak ano a narážka se jich dotkla. “Přivezete si sem koně a doufáte, že vám skočíme na špek.” Pokračoval Jones.

“Rozumím tomu dobře tak, že tato, ehm ... pozornost přímo vyžádaná zde přítomným, ehm ... ředitelem úřadu není shledána jako adekvátní stimul k zahájení bilaterálních rozhovorů o navrácení našich špionážních satelitů?” Zeptal se jeden z delegátů.

“K zahájení bezpochyby ano.” Přitakal Jones. “Ale k jejich pokračování už ne.” Maltští vyjednavači se po sobě opět podívali.

“Můžeme-li se zeptat, jakou, ehm ... pozornost by váš státní úřad bral jako dostatečný stimul.”

“Lunapark!!!” Zahulákal Fernando, který po nějakou dobu s otevřenými ústy sledoval rozhovor svého tajemníka s těmi hodnými pány, co mu přivezli houpacího koníčka.

- - -

Schůze v parlamentu měla stoprocentní účast. K té docházelo ve dvou případech. Při jednání o zvyšování platů a při jednání o zamítnutí jejich zmrazení. Nicméně schůze svolaná bratrancem-předsedou ohledně vládního lunaparku se setkala se stejným zájmem jako platy. V sále to šumělo a Fernando měl radost. Nejen že dostal lízátko, ale navíc věděl o čem tady dnes bude řeč. O lunaparku.

“Pánové ... zahajuji dnešní schůzi věnovanou vybavení našeho lunaparku, který požadujeme od maltské vlády jako motivaci k zahájení rozhovorů o navrácení šesti .... šesti až dvanácti špionážních satelitů.” Zahájil předseda parlamentu.

“Navrhuji řetízkový kolotoč.” Povstal ministr čehosi. “Řetízkové kolotoče se těší velkému zájmu u voličů a zejména u jejich dětí. Sám jich mám 7 a tak vím, o čem mluvím.”

“Ten kolotoč ale nesmí být velký!” Namítl kdosi. “Zejména malí voliči by se pádem z takového kolotoče mohli zranit.” To byl pádný argument. “Ale proč nepožadovat pro naše voliče dva kolotoče? Malý pro vaše starší voliče a malý pro moje malé voliče?” Pokračoval ten kdosi.

“V lunaparku musí být i autodrom.” Zazněl další nápad. “Zejména starší spoluobčané by uvítali bezpečnou zábavu.” Kdosi si přisadil: “Navíc ekologicky čistou, autodrom funguje na elektriku.” Byl to ministr přírody. Povstal bratranec-předseda: “Nepředpokládám, že by elektřina spotřebovaná našim lunaparkem podléhala povinnosti zaplatit za ni?” Ministr energií a zdrojů bratrance předsedu ujistil “to v žádném případě, pane. Pokud bychom měli my na energii používanou k provozu lunaparku platit ze svého znamenalo by to svolat další mimořádnou schůzi a na ni urgentně projednat zavedení energetických příplatků k platu.”

“Ano, ano.” Přitakal bratranec předseda. “Svolání další schůze by zabralo příliš mnoho času a finančních prostředků. Myslím, že se bez energetických přídavků k platu obejdeme.”

“Výtečně. Elektřina tedy bude hrazena ze státního rozpočtu, říkám to správně?” To byla otázka na ministra státních peněz, který ihned přispěchal s ujištěním: “samozřejmě pánové”. Energetické příplatky k našim platům si státní kasa nemůže dovolit a proto je zavádět nebudeme.”

Strhl se potlesk. I Fernando zatleskal ačkoli začínal nabývat chabého dojmu, že přestává věcem rozumět.

“Centrifuga. Centrifuga je základem každého lunaparku a bez centrifugy v lunaparku bychom se nemohli podívat našim voličům do očí. Měli by pocit, že naše země nemá plnohodnotný lunapark.” Zvedl se souhlasný šum. “Navíc by to rozmázla média a vláda by si před akcionáři naší země uřízla pěknou ostudu.”

“Ano, ano!! Centrifuga musí být!!” Souhlasili zástupci lidu.

“A lízátka!” Ozval se nesmělý hlásek odněkud z davu. To byl Fernando. Nastalo ticho, které přerušil až Jones, který se náhle zjevil s černým plnovousem a jarmulkou švihácky nasazenou na stranu. “Lízátka jsou jedním ze základních pilířů demokratického lunaparku.” Zahřímal.

“Opravdu?” Otázal se Fernando.

“Ano pane. Máte je přeci rád ne?” Sykl Jones a pokračoval: “lízátka v několika různých příchutích jsou pro děti symbolem odměny. A pokud jsou symbolem odměny považuji za samozřejmé, že budou k dispozici i v našem lunaparku. Navíc, jak možná nevíte, na Maltě existuje velká lízátkárna. Myslím, že Malťani nebudou proti.”

“Děkuji Jonesi.” Poděkoval Fernando a další diskuzi o výbavě lunaparku již nevěnoval pozornost. Naklonil se k Jnesovi. “Jonesi a to ještě nevědí, že žádné satelity nejsou, chichichi.” Pošeptal mu do ucha.

“To máte jedno, pane. Podle zákona Unie o motivujicích procedurách nikde nestojí, že v žádosti o úplatek musí být uvedeno, že úplatek nemůže být recipročně opětován.”

“????”

“A mimochodem, nejmenuji se Jones, ale Wilson, pane.”

Postava druhého pilota je po celý příběh prezentována jako postava nesympatická. Zde přidáváme ještě jednu.

Tato část se v rukopise dlouho neohřála. Byla vyřazena téměř ihned po jejím sepsání a jen zázrakem neskončila v koši. Jedná se o okamžik, kdy se druhý pilot rozhodne stát se odborářem. Kapitolka byla vynechána protože k vysvětlení proč se stal druhý pilot odborářem bylo nalezeno stejné, avšak do jiné kapitoly zapadající vysvětlení.

- - -

Druhý pilot si často kladl otázku jak se stane prvím pilotem. Konec konců i na ten inzerát se přihlásil jen proto, že chtěl být prvním pilotem. Prvním pilotem se nestal jednoduše jen proto, že je slušný člověk. Když ve frontě na přihlášky před sebe pustil to podivné individuum nemohl ještě tušit, že tento dobrý skutek mu sebere první pilotství.  Jenomže takový už on, druhý pilot, byl od malička. Vždy byl ke všem hodný, ohleduplný a laskavý. Ve škole nechával spolužáky opisovat. Psal za ně domácí úkoly.

“Na co myslíte?” Vyrušil ho jeho nenáviděný kolega. První pilot.

“Na dětství, odpověděl po pravdě, jak měl ve zvyku.

“Takže vy nemyslíte. Vy vzpomínáte.”

“Je v tom nějaký rozdíl?” Rozčiloval se druhý pilot.

“Veliký. Pokud vzpomínáte, zabýváte se něčím, co už bylo a nic nemusíte vymýšlet.”

“Já si nic nevymýšlim.” Vyhrkla dvojka.

“Já vím. Protože vzpomínáte. Kdybyste myslel, myslel byste logicky na něco co bude.”

“Já nevím co bude.”

“Já vím. To byste musel myslet.” Uzavřel první pilot a odešel si ke kuchaři loknout něco málo rýžového ležáku.

“Nic si z toho nedělej hochu. Přidej se k nám.” Chlácholil druhého pilota z druhé strany náhončí Quyale.”

“Budu prvním pilotem?” Ožil.

“Mohu ti to slíbit chlapče.”

“Myslete!” Upozornil od piva druhého první pilot. “Myslete.”

“Myslím, myslím že ano. Když mi slíbíte že budu prvním pilotem myslím, že se přidám k vám.”

“Slíbím ti to hochu.” Lísal se odborář. “Bude z tebe skvělý odborář, synku.”

No .. a teď už víte úplně všechno. Uznejte sami, ke které jiné knížce dostanete tolik informací o které jste ani nestáli?

Ukázky zveřejněny se svolením majitele autorských práv.