Na úvod jedna všeobecně platná definice: “idiot za volantem je vždycky ten druhý.”

Řečeno jinými slovy: “všichni jsou idioti vyjma jednoho. Otázkou je, kdo to je.”

Zatímco v běžném životě se často jedná o uťápnuté stydlíny, podpantofelníky nebo zamindrákované zoufalce,

se kterými soudný člověk neztratí slovo, na silnicích se tito člověci stávají reálnou hrozbou

obalenou několika tunami železa.

ODHALENÍ PRVNÍ: ANONYMITA

“Anonymita je destruktivní jev, který degeneruje společnost. Stačí se podívat na sídliště.” Říká psycholog a poukazuje tak na neutěšivou kvalitu života na některých sídlištích. Budeme-li pedanti, můžeme tuto frázi vztáhnout i na větší či menší městské aglomerace. Společnost jako taková sice funguje, ale to je jen díky jakési setrvačnosti. Funkci společnosti již dávno neplní. “Dnešní většinová společnost se skládá z nespolečenských antisociálů a v mnoha případech i jedinců trpících skrytou xenofobií (aniž by kolikrát věděli, co to xenofobie vlastně znamená).” Opusťme pole, kam se derou myšlenky utržené ze řetězu a vraťme se k tématu idiotů za volantem. Z výše uvedeného vyplývá, že nejsme společnost, ale skupinou individuí. Toto platí o drtivé většině postkomunistických zemí, naši z toho nevyjímaje. Díky komunistickému neřádu máme tedy v české kotlině diametrálně odlišné společenství, než v západoevropských zemích, které ovšem k tomuto stavu teprve pozvolna směřují. V reálném světě, tedy ve světě něodděleném skly kabiny automobilu, ještě dokážeme zareagovat smysluplně. Podat pomocnou ruku, omluvit se či být benevolentní a mít nadhled. Ovšem jakmile zjistíme, že nás od reálného světa dělí sklo a dveře auta, ihned tato smysluplnost z našeho chování mizí. Stáváme se idioty za volantem. Ne všichni, samozřejmě.

ODHALENÍ DRUHÉ: HLAVNÍ PŘÍČINY IDIOCIE ZA VOLANTEM

Člověk jako druh je velmi soutěživý. A to i tehdy, když nesportuje a o sport se nezajímá. Nehraje karty, neholduje hazardu, kariérismu nebo politice. Snaha být lepší (nebo být přesvědčen o tom, že jsme lepší) je nám stejně vlastní jako pud sebezáchovy.

BÝT RYCHLEJŠÍ. BÝT NAPŘED. Tuto potřebu mají především ti jedinci, kteří ve svém vlastním životě nejsou napřed a nejsou rychlejší. Rychlost, kterou jim poskytuje automobil, se tak stává kompenzací vlastních handicapů. Tito soutěživí zoufalci se dělí na dvě kategorie. Pojmenovali jsme je pracovně jako zoufalé vítěze a vítězné zoufalce.

1. 1.VÍTĚZNÝ ZOUFALEC. Tento druh potkáváme nejvíce na dálnicích, rychlostních silnicích a ty nejvíce postižené pak téměř všude. Projevují se permanentním nedodržováním rychlosti, agresivitou a neochvějnou vůlí být rychlejší. “Nutkavá potřeba rychlé jízdy pochází z utlumeného ega.” Říká kolega psycholog a dodává: “pokud budete například manažer v nějaké nadnárodní korporaci, kde neustále bojujete s větrnými mlýny a pošahaným šéfem, doma na vás huláká manželka, že jste pořád v tahu a vy se tomu nedokážete postavit, pak jedním z nejlepších způsobů jak se odreagovat, je auto. Sešlápnete plyn na doraz a najednou už nejste ten uťáplý manažer pro kdovíco a podpantofelní manžílek. Naopak, všem to natřete.” Hezká charakteristika napadá nás. Potvrzuje jeden z poznatků, o který se s vámi podělíme dále. Vítězný zoufalec je tedy vítězem ze zoufalství. Jeho motivací jsou mindráky, jeho kaučem pošlapané ego. My vítězné zoufalce poznáme snadno. Jsou to ti otravní mamlasové, co se vám lepí na zadek, poblikávají. Legendární dé jednička je pak proslulá skupinkami vítězných zoufalců, kteří se navzájem předhánějí a snaží se dokázat který z nich je ten největší magor. Pokud totiž pojedete po oné D1 delší dobu konstatní rychlostí zaregistrujete, že zhruba každých 5 minut vás předjede skupinka rychle jedoucích automobilů. Ti vzadu vždy dávají těm vepředu najevo, že kdyby oni byli vepředu, jelo by se rychleji. To jsou oni.
   

2. 2.ZOUFALÝ VÍTĚZ. Zoufalý vítěz je o level níže nežli vítězný zoufalec. Zatímco vítězný zoufalec má z neúspěchu potřebu vítězit a všem to natřít, zoufalý vítěz se naopak za každou cenu snaží aby to úplně neprojel. “Oni vědí, že nebudou v ničem dobří a tak se za každou cenu snaží nebýt aspoň úplně špatní.” Stigma zoufalého vítěze je průměrnost, ze které se snaží nesklouznout do podprůměru tím, že opatrně zkouší atakovat nadprůměrnost. Zoufalé vítěze poznáme také snadno. Jsou to ti, které na volné silnici předjedete (mnohdy aniž byste museli překročit povolenou rychlost) a oni vám to za chvíli natřou na omezené rychlosti, kde vy zpomalíte. Dalším poznávacím znamením je ‘semaforovka’. Auta stojí v řadě na červené. Rozjedou se a vy cítíte, jak se auto vedle vás memromocí snaží být rychlejší. Nejpodřadnější kategorií zoufalého vítěze je typ “mě nepředjedeš”. Jsou to ti řidiči, kteří v okamžiku, kdy zjistí, že je předjíždíte, přišlápnou plyn a budou bojovat. Místo před sebou vám nedají zadarmo. A pokud se vám podaří je předjet, budete je mít za zadkem ještě pěkných pár kilometrů.
   

Jak vítězný zoufalec tak i zoufalý vítěz jsou kategorie řidičů, za jejichž idiotstvím stojí mindrák, nespokojenost a pošlapané ego. “Jsou svým způsobem teoretickým nebezpečím pro své okolí. Většinou i bez auta.” Podotýká kolega psycholog. “V autě se pak stávají nebezpečím praktickým. Jednoduše proto, že nepoužívají auto jako dopravní prostředek, ale jako terapii.”

3. 3.

   

   AMATÉRSKÝ ZÁVODNÍK. Už z podstaty tohoto pracovního označení vyplývá, s kým máme tu čest. Nemusí se nutně jednat o vítězného zoufalce, kterého jsme si popsali v předcházející kapitole. Jedná se skutečně o závodníka amatéra. Jinými slovy řidiče, který nemá na to, aby se stal skutečným pošukem v kokpitu a tak si pro své závodění vytvořil svoje vlastní rallye na silnicích a dálnicích a z nás, ostatních řidičů, pak své soupeře. Vpřed ho nežene potřeba řešit si mindrák nebo uťápnuté ego, ale skutečná touha po rychlosti a vítězství. Poznávacím znamením této sorty je kýčovitý tunning (nehovoříme zde o tuningu pod kapotou, ale o designových zvěrstvech, které se snaží z běžných automobilů vyloudit dojem závodních aut). Peugoty 206 s předními a zadními spoilery prostě působí zoufale, stejně jako vytuningované fabie, fiaty Punto nebo ostatní lidová vozítka. Snaha majitelů těchto skvostů přiblížit se svým idolům z okruhů a rallye pak ústí v další druh idiocie za volantem, navíc doplněný o nechutnou míru nevkusu. “To, že si dám na Peugota dvěstěšestku spoiler, namontuju mu sportovní kola a dozadu přidělám křídlo mě přiblíží k Le Mans asi stejně jako falešná kabelka od Vitona k večeři u Tiffanyho.” Uzavírá znalec lidské duše.
   

4. 4.ZARPUTILÝ BOJOVNÍK. Bojovník je vlastně taky závodník amatér. Jenomže není extravagantní jako je závodník. Neodváží se svůj automobil vyzdobit spoilery, kryty světel a megavýfuky. Maximálně tak samolepkou. Je v ilegalitě a do boje o vedení se pouští nečekaně a bojuje-li, bojuje urputně. Je to ten typ, co odhodlaně frčí v levém pruhu a pozvolna se k vám přibližuje pevně rozhodnut vás předjet. Snaží se dokázat, že i jeho obyčejný vůz je konkurencí pro okolí. “Je to vlastně řidič levičák. Opovrhuje výstřelky a do boje jde poctivě s tím, co má a nestydí se za to.” Chválí bojovníky psycholog. Ovšem jedním dechem dodává: “Urputně se bude honit s rychlejšími a silnějšími auty až do té míry, kdy přesáhne možnosti svého vozu. A to je kámen úrazu.” Tím chtěl inženýr lidských duší naznačit, že řidič bojovník nedokáže odhadnout své možnosti. Jak technické (vozidlo), tak osobní (nemůže se měřit s každým). Řidiče bojovníky můžeme rozdělit do dvou podkategorií. První kategorii tvoří běžná auta, která řídí typ zoufalý vítěz. Druhou podkategorii pak tvoří ojeté vozy (převážně z devadesátých let) v žalostném technickém stavu, jejichž řidiči mají nutkavou potřebu dokázat, že ještě nejsou na odpis. Bojovníci jsou pro nás ostatní nebezpeční právě svou výzbrojí, která je zastaralá a má své limity.
   

5. 
   

5. 5.XENOFOBIK. Pracovní název této kategorie je samovysvětlujicí. Xenofibici se rektrutují ze dvou výše popsaných kategorií. Ze zoufalých vítězů a bojovníků. Své předpoklady pro členství v této kategorii si nesou z civilního života a za volantem je pouze rozvíjejí k naprosté dokonalosti. "Typ, kterému se nikdy nic nedařilo, nedaří a dařit nebude prostě rezignuje namísto aby se nad sebou zamyslel." Podotýká inženýr lidské psýchy. "Štve je svět, štvou je lidi. A ze všeho nejvíce štvou sami sebe … a to i navzájem." Dodává. My si tuto vzletnou myšlenku můžeme přeložit tak, že katalyzátorem všech těch křivd (jak je xenofobik vidí) je právě automobil. Jedná se o typ neúspěšného a zhrzeného člověka. Svým způsobem se jedná o další vývojovou fázi výše popsaných zoufalých vítězů a bojovníků. Průvodním rysem existence xenofobika za volantem je nenávist ke všemu a ke všem, a ignorace všeho a všech. Jsou to dost často majitelé těch automobilů, u kterých je klakson jediná spolehlivě fungujicí součástka. Ze zásady nedávají přednost když nemusí a opovažte se jim do cesty vjet nebo nedej bože vejít.  Xenofobici jsou z velké většiny muži. Tím nechceme v žádném případě říci, že ženy jsou v životě úspěšnější než muži. "Xenofobik musí být ze zásady levičák." Filosofuje kamarád psycholog. "Z principu nemá rád úspěch”. Díky této filosofii je levicovým politikům blízký (tím nemáme na mysli to, že všichni levicoví politici jsou xenofobní typy…jen někteří). Xenofobikovi je vždy lepší uhnout z cesty. Xenofobik totiž nemá co ztratit a nic si na něm nevezmete.
   

6. 
   

6. 

   6.GÉNIUS. “Téměř každý lidský jedinec je přesvědčen o jakési své genialitě a univerzální pravdě.” Načíná kolega psycholog další kategorii odhalení idiotství za volantem. “Vyzrát na to, to je to správné označení pro přístup, který tito géniové z lidu používají bohužel i tehdy, sedí-li za volantem.” Budeme proto další kategorii řidičů, ze kterých se rekrutují idioti, říkat géniové. Prokletím, které předurčuje tyto geniální řidiče k idiotství, je nedostatek předvídavosti. “Jsou to individua, u kterých převyšuje momentální pocit nad smyslem momentu. Abych to upřesnil. Například rozsvítí-li se červená je smyslem tohoto momentu, abych zastavil. Je v tom jakýsi téměř vyšší princip. Řád, chcete-li. Ovšem pokud já, génius, mám momentální pocit, že to ještě stihnu, projedu a zůstanu trčet a překážet v křižovatce, čímž ostatním, tedy řidičům nepostiženým stigmatem ryzí geniality, dost zkomplukuji život. Pokud se jich takových na nějaké rušné křižovatce sejde víc vzniká to, čemu se říká dopravní zácpa.” Tak to je. Géniové jsou ti řidiči, na které se vztahuje klasické pořekladlo o tom, že pruh, ve kterém jedu, je ten nejpomalejší. Jedním z poznávacích znamení této sorty tedy je neustálíé přejíždění mezi jízdními pruhy. Dále se jejich identita odhalí při odbočování. Domnívají se, že když najedou vedle vás (a tím vám zabrání ve výhledu), proces odbočování se urychlí. Jejich problémem dost často je, že se snaží přemýšlet za ostatní, ale používají k tomu vlastní hlavu. Jelikož jízda po dálnici není příliš sofistikovaný druh jízdy, projevují se řidiči géniové nejvíce ve složitých dopravních situacích ve městech, na velkých křižovatkách a dále všude tam, kde jim to jejich omělá genialita přikáže.
   

7. 
   

7. 7.BURAN. Tuto kategorii uvádí náš spoluautor následovně: “rozumný bohatý člověk bohatství nikdy nevystavuje na obdiv. Ví, že by tím ostatní jen nakrkl a vzbudil závist. Proto se chová kultivovaně a decentně.” Nu dobrá. My vímě, že opakem kultivovaného člověka je buran a proto jsme si takto pojmenovali další kategorii. Nyní budeme stručně hovořit o majitelích ... či spíše lépe řečeno řidičích ... luxusních vozů. Je to kategorie sama pro sebe. My se nebudeme zaobírat tím jak kdo k jakému autu přišel, ale stejně jako v celém dosavadním textu tím, jak se za jeho volantem chová a proč. Opět si musíme tak trochu postesknout a poznamenat, že socialistický zlořád změnil poměry. Léta budované hodnoty změnil v ruiny. Potlačil talent ve jménu průměrnosti a průměrnost naopak povýšil na talent. Porevoluční doba tak nějak dala vzniknout nové sortě lidí. Zbohatlíkům (což, nutno podotknout není české specifikum). Tedy lidem, kterým jejich schopnosti umožnily v daný čas nabýt majetek. Nic proti tomu. Ovšem je scestné domnívat se, že je jejich majetek povyšuje nad ostatní (alespoň co se provozu na silnicích týká). “Peníze z vás lorda neudělají. Dejte mužikovi zlatou kreditku a pošlete ho nakoupit do těch nejlepších obchodů co existují. Až se vrátí, bude jen perfektně oháknutým mužikem.” Poznamenává politicky nekorektně kolega psycholog. Zkrátka, řízení luxusního automobilu z nikoho nadčlověka neudělá. Je to jen řidič obklopený kupou předraženého plechu, elektroniky a kůže. S luxusními automobily, respektive jejich řidiči se my ostatní měřit nemůžeme. Či spíše neměli bychom, pokud se nechceme stát zoufalými vítězi nebo trapnými bojovníky. Luxusním automobilům zásadně uhýbáme z cesty a dáváme přednost. To obzvláště spatříte-li za volantem luxusního SUV slečnu. Takovou tu malou dámičku co na silnici před sebou civí skrze volant a co v mžiku dokáže změnit několikatunové SUV v nebezpečnou zbraň. Je sice od jejich milců a sponzorů milé, že je vybavují takovouto technikou, ale jedním dechem je třeba dodat, že je to od nich nezodpovědné. Ale opusťmě kategiri luxusu a bohatství s tím, že autoři se omlouvají všem majitelům luxusních automobilů, na které se výše uvedené nevztahuje. A ze zkušenosti nutno říci, že jich není málo.
   

“Agresivní způsob jízdy není nic jiného, než odraz psychologického obrazu řidiče.”

Možná vás napadne proč tradičně nedělíme řidiče na muže a ženy, začátečníky, pokročilé a profíky. Narozdíl od lidové tradice totiž víme, že profesionální řidič … tedy řidič z povolání … může být klidně tristní bojovník nebo zhrzený xenofobik. Jinými slovy my, narozdíl od všeobecně vnímaného stavu víme, že schopnosti běžného řidiče jsou duševní. Nikoli v tom, jak dokáže ovládat svůj vůz - to je kapitola sama pro sebe a pro nás nezajímavá.

Prošli jsme si tedy jakési základní rozdělení řidičstva. Víme, s kým můžeme mít teoreticky na silnicích čest a možná se tomu i zasmáli. Nyní pojďme k neméně zajímavé stati. Ta se týká zjištění, jaká má značka automobilu vliv na jejího řidiče. Jakou roli hrají barvy a další maličkosti.

Všeobecně převládá názor, že nejvíce agresivní jsou řidiči červených aut. Vychází se zde z předpokladu jisté agresivity červené barvy. Pokud se budeme této logiky držet, musíme logicky dojít k závěru, že největšími beránky na ulici budou řidiči bílých a šedivých aut. Omyl. Nejagresivnější řidiči jezdí v modrých a šedivých autech (z článku jsou vyloučeny luxusní auta typu audi, Mercedes, Maybach, Nissan-Infinity, Toyota-Lexus, Porsche, apod). Proč tomu ale tak je? Nechme otázku otevřenou a pojďme k dalšímu zjištění.

ZNAČKOVÉ ZJIŠTĚNÍ

Abychom neznevýhodňovali Škodovky (jezdí jich u nás nejvíc)  budeme se bavit jen o Škodách Octavia.

Lidová zkušenost říká, že agresivní jsou řidiči drahých a rychlých aut. A asi i budou. Konečně proto mají drahá a rychlá auta. Ale vynechme těch několik poršáků a italské krasavce. Stejně tak humpoláckých Hummerů a podobných exotů. Uděláte-li z osazenstva D1 průměr (tedy něco, s čím lze nějak zajímavě pracovat) dojdete opět k velmi nečekanému závěru. Nejagresivnější a nejvíce bezohlední řidiči jsou řidiči Oktávií. Hned za nimi jsou dodávky všeho druhu. Proč? Opět nechme otázku otevřenou a pojďme k dalšímu zjištění.

ČÍ JE TO AUTO?

S přihlédnutím ke všem kategoriím řidičstva, které jsme si popsali v úvodu, je zde ještě jedno zásadní dělení.  A sice majetkové. Automobily dělíme na soukromé a na automobily služební. Podle našeho názoru je právě v tomto dělení zakopaný nebohý psík. Pokud jsme po dva roky sledovali dění na neurotické D1 a došli k závěrům že nejvíce agresivní jsou:

- řidiči modrých a šedivých (potažmo bezvýrazných) aut

- Oktávií (potažmo všech Škodovek) a dodávek

Musíme si tyto závěry zdůvodnit. Co mají všechny výše uvedené poznatky společného?

Modrá a šedivá auta jsou nejčastější barvy (neobrandovaných) služebních automobilů.

Oktávie a dodávky jsou velmi často využívanými služebními automobily.

1+1=2

Pokud budeme svou hypotézu ještě dále rozvíjet, musíme jednoznačně konstatovat,

že řidiči služebních automobilů jsou z převážné většiny příčinou nevalné

kvality dění na našich silnicích.

Položme si otázku proč tomu tak je. My nabízíme následující vysvětlení.

> služební automobil je firmy (není tedy většinou majetkem řidiče). Pokud se s ním něco stane, není to řidičova věc. Stejně tak pohonné hmoty platí firma, stejně jako údržbu, pojištění apod. Řidiči většiny služebních aut jsou bez starostí a bez obav.

> důležitou roli hraje spěch. Dodávky musí jezdit na čas a obchodní cestující, manažéři a podobní jakbysmet … protože bez jejich včasného příjezdu na jednání by se svět nejspíš zhroutil

> nemalou roli bude hrát frustrace (viz vítězní zoufalci)

Suma sumárum: nejvíce bezohlední řidiči jsou řidiči služebních automobilů. Přizvěme si opět přítele bývalého psychologa, aby se k této naší hypotéze vyjádřil. "Má to dlouholetou tradici. Během minulých dekád bylo jakso samozřejmostí, že se práce flákala, kradlo se, zpronevěřovalo. 'Ojebat' zaměstnavatele byl cíl č. 1. To v nás nějak zůstalo zakódováno. Chováme se jinak ke svému majetku a jinak k majetku cizímu." To můžeme jen potvrdit. Vztah k majetku se podařilo bolševickému neřádstvu zcela zdegradovat. "Stejné to je podle mne se služebními automobily. Zodpovědnost za ně má zaměstnavatel. Jejich provoz hradí zaměstnavatel … auto je zaměstnavatele. Takže nějaký ten škrábanec, promáčknutá karoserie, huntování motoru … to je prostě nepálí. K vlastnímu automobilu by se povětšině chovali naprosto jinak." No výtečně. Za vším tedy vězí bolševik. Něco na tom bude protože kletba minulosti stojí za námi středo a východoevropany jako stín.

“Pokud se za vámi zčistajasna objeví rychle jedoucí auto, bude se na vás lepit

a bliklat abyste uhnuli

... v sedmi případů z desíti to bude Škoda Octavia.”

JSOU VŮBEC ČEŠI DOBRÝMI ŘIDIČI?

Ačkoli si každý řidič o sobě myslí, že má vozidlo plně pod kontrolou, není to většinou pravda. Český řidič není dobrý řidič. Má sklony k podceňování situace. Je nepozorný a sebestředný. Fenoménem je ignorování dopravních předpisů … zejména pak omezení rychlostí, zákazu telefonování, apod. Shrnuto: Průměrný český řidič je nezodpovědný. "Zodpovědnost … vyžaduje sebezapření. A sebezapření za volantem … to je na dlouhé povídání…" Snaží se nám psycholog uniknout od tématu. Ale vrací se: "Zodpovědnost je něco, co se v člověku vytváří po celá léta. Má to hodně společnoho s výchovou, žebříčkem hodnot a v neposlední řadě i s vnitřním rozpoložením člověka. Frustrace, podpantofelnictví nebo pocit křivdy. A tyto stavy vedou velmi často ke zkratovému jednání."  Z toho téměř jasně vyplývá, že naši řidiči možná někde uvnitř zodpovědní jsou. Akorát jim v projevech zodpovědnosti brání frustrace, pocit křivdy, podpantofelnictví ... tedy duševní stavy většiny populace :-)

Zodpovědnost řidiče se samozřejmě projevuje stylem jeho jízdy, ale i tím, jak přistupuje v pohybu vozmo jako celku. Ačkoli se výrobci snaží řidičům namluvit, že jejich vozy jsou téměř dokonalé, není to pravda. Věřit v zázračnost systémů ABS (a dalších nesmyslných zkratek, které dost často znamenají jen to, že ve voze je o jeden chip navíc) je naivní. Jedná se o prvky tzv. aktivní bezpečnosti, které v ideálním případě mohou usnadnit ovládání vozu. (Je statisticky prokázáno, že počet nehod se nesnížil s vynálezem ABS, ale přidáním přídavného brzdového světla.) A tak to je s naprostou většinou tzv. aktivních prvků bezpečnosti. Výrobcům jde jen o to utvrdit vás v přesvědčení, že máte bezpečný vůz. A mají docella i pravdu. Prodávají vám ho totiž bez vás … bez řidiče.

Stejně tak přespřílišná důvěra v "bezpečné gumy" může vést k rozčarování. Ovšem stejně tak i podcenění výměny letních gum za zimní. Liknavost zákonodárců (zapříčiněná politickým populismem) bohužel nedefinuje použití zimních gum jasně. (Ale my víme, že pokud řidičům schází zodpovědnost, zaměstnanci politických aparátů netuší, co to zodpovědnost je). Vyjet v zimě ve sněhu na letních gumách dokáže opravdu jen vrcholně nezodpovědný jedinec. Řečeno česky s použitím cizího slova  idiot.

“Schopnosti řidiče poznáme i podle opotřebování brzd.

Jízda prudký rozjezd-brzdy (nehovoříme-li o závodním motosportu) je znakem řidiče,

který neumí svůj vůzdobře  ovládat.”

Průměrnému řidiči chybí nejen zodpovědnost, ale i soustředěnost. Pokud uvedete do pohybu 3 tuny železa, měli byste se na tenhle pohyb co nejvíce soustředit. Je to pěkná váha a dokáže napáchat pěknou paseku. Zvláště když se tahle masa kovu pohybuje rychlostí, kterou právě jedete. Automobil není letadlo, které, naváděné autopilotem, dodržuje předem daný kurz. Auta mají tak maximálně tempomat nebo laciné náhražky, které se snaží u zákazníků navodit pocit technologické vyspělosti. Ať už máte automobil vybaven sebenesmyslnějšími prvky bezpečnosti, vždy jste to vy, řidič, který celý tenhle technologický cirkus kočíruje. A to nemluvě o tom, kočírujete-li lidové vozítko, Lexus nebo vysloužilou ojetinu.

Bezpočtukrát slyšíme, jak si někdo posteskne jaký že to je na silnicích bordel. A on tam opravdu je. Že všichni jezdí jako šílenci. A oni opravdu někteří jako šílenci jezdí. Jedná se zkrátka o problematiku o které veřejnost ví, ale sama s ní nic udělat nedokáže. Jak jsme si již řekli v úvodu. Spíše než společenstvím jsme skupinou individuí. K ochraně problému před řešením přispívá samozřejmě laxnost (neschopnost, zkorumpovanost ... vyberte si) zákonodárců a velmi záhadný přístup policie. Možná i tato situace stojí ka kratičký rozbor.

Předně je mít na paměti, že jakékoli směřování k bezpečnosti na silniciích má neblahé vedlejší účinky.

1. -pokud politická strana bude “tlačit” na přísnější předpisy, ztratí voliče (politik příznivce a kamarády)
   

2. -pokud automobilka začne vyrábět vozy s omezovači rychlosti, ztratí zákazníky
   

3. -pokud policie bude posuzovat přestupky přísněji a trestat bez rozdílu, dostanou se policisté do potíží
   

4. -pokud obec rozhodne o ‘místních omezeních’ bude z toho demonstrace a hlavně zmatek
   

A přitom právě výše uvedené může být klíčem k prvnímu zámku do komnaty bezpčnějšího silničního provozu. Každé jednání parlamentu o silničním zákonodárství je většinou fraškou a snůškou tristních pitomostí v jejichž záplavě se ztrácejí všechny rozumné návrhy. Ačkoli téměř po celém světě (až na pár výjimek) je jasně stanovena nejvyšší povolená rychlost, výrobci stále dodávají automobily schopné pohánět vůz rychlostí, která je v principu “nezákonná” a v podstatě nepotřebná. Policie se stále nedokázala úplně vymanit z okovů protekcionalismu. Podtrženo a sečteno dělá se vše pro to, aby tento problém vyřešen nebyl. A popravdě řečeno nejvíce k tomu přispíváme my, řidiči svoji ignorantstvím, pseudoneomylností a idiotstvím.

Možná jsme až doposud líčili našeho řidiče v těch nejhorších barvách. Osočili řidiče služebních vozidel a vysmívali se frustrovaným egomaniakům. Vysmáli jsme se majitelům ojetin a hrubě urazili některé řidiče luxusních automobilů. Někdo to udělat musel. Poukázat na skutečnost, že české silnice jsou docela velikou psychiatrickou léčebnou bez dozoru.